A. Tučapský očima sbormistrů

Tato kapitola přináší pohled na Tučapského tvorbu z pohledu sbormistrů a hudebních pedagogů na doporučení A. Tučapského. Prof. PaedDr. Jiřího Koláře, Doc. Mgr. Jana Maria Dobrodinského, Mgr. Radka Dočkala - dirigenta Moravských madrigalistů, Miroslava Košlera, Doc. PaedDr. Pavla Režného, Ph.D. - dirienta Komorního smíšeného sboru Ateneo Univerzity Palackého v Olomouci a Ženského pěveckého sboru Duha Ostrava, PhDr. Antonín Jíša.

Všem pěti respondentům byly položeny čtyři otázky:

Kdy jste se poprvé setkal s pracemi A. Tučapského?

Jak hodnotíte kompoziční techniku A. Tučapského?

V čem si myslíte, že jsou skladby A. Tučapského zajímavé?

Jak vidíte náročnost interpretace děl A. Tučapského z pohledu sbormistra?

            Prof. PaedDr. Jiří Kolář

            „S Antonínem Tučapským jsem se osobně seznámil až v roce 1986, kdy jsem byl se sborem Iuventus paedagogica na mezinárodní sborové soutěži v Middlesbrough a on tam působil v roli předsedy mezinárodní poroty. Od té doby jsme již byli spolu v korespondenčním, později i v častém osobním styku (při pražských premiérách jeho skladeb, při společném zasedání v porotách), a tak je tomu do dnešní doby. Jsme dobrými přáteli a tykáme si.

            Tučapského sborová tvorba pro stejné hlasy není příliš bohatá, většina jeho skladeb je věnována smíšeným sborům a cappella nebo s doprovodem, nejčastěji orchestrálním. Většinu jeho díla alespoň z poslechu znám. Jeho nejstarší skladbou pro ženský sbor je třívětý cyklus pro ženský čtyřhlas s doprovodem flétny, tamburíny a trianglu.[1] Vznikl těsně před jeho odchodem do Anglie a já jsem jej se sborem nezpíval. Za vynikající skladbu pro ženský sbor a cappella považuji parafrázi na moravskou lidovou píseň Oj, letěla bílá hus. Tuto skladbu jsme zpívali velmi rádi a stále žije v repertoáru předních českých ženských sborů. Oklikou přes jeden známý německý dětský sbor (s jehož sbormistrem jsem se poznal již v 70. letech), jsem se dostal k partituře poslední skladby, o níž vím, věnované spíše než dětským dívčím nebo ženským sborům - půvabná skladba Dreams s doprovodem hoboje. Měli jsme ji také poměrně dlouho v kmenovém repertoáru.

            A. Tučapský je velice zkušený sbormistr, ví, co může sbor zazpívat, v čem jsou jeho možnosti omezeny charakterem vokálního sluchu, a proto se ve vokální sazbě nevyžívá v různých pěvecky obtížně řešitelných modernostech. V jeho skladbách si sbor (všechny jeho hlasy) vždy zazpívá. Má bohatou melodickou invenci vycházející z kořenů moravského folkloru, má cit pro vedení hlasů, které nezatěžuje dlouhými plochami pro zpěváky nezáživných ostinat, do složitějších harmonických disonancí i z nich se dostávají hlasy přirozenými postupy, nenásilnými skoky. Vytvoření soudobého moderního výrazu skladby dává za úkol instrumentálnímu doprovodu, při němž využívá i neobvyklých hudebních nástrojů.

            Zajímavost Tučapského skladeb vychází z dobře volených textů, ať již z oblasti duchovní hudby nebo české i cizí poezie. Jeho hudba nikdy nezapře jeho rodné kořeny, moravské hudební cítění, proto je českým zpěvákům vždy blízká. Lákavá pro sbory je přístupná interpretační obtížnost skladeb při jejich celkovém moderním vyznění.

            Domnívám se, že a cappellové skladby A. Tučapského patří rozhodně do oblasti technicky přístupných skladeb i pro neprofesionální sbory. Svědčí o tom i jejich obliba nejen u nás, ale i v cizině. U vokálně instrumentálních skladeb je třeba po nácviku jejich vokální součásti brzy přejít k jejímu spojování s instrumentálním doprovodem, aby nečekané harmonické střety zpěváky nepřekvapily, aby si na ně zvykli.

            Závěrem se domnívám, že k nejzpívavanějším sborovým autorům patří skladatelé, kteří někdy ve sborech zpívali a sbory řídili. To dokazuje celá historie českého sborového zpěvu.“[2]

            Doc. Mgr. Jan Maria Dobrodinský

            „S pracemi A. Tučapského jsem se do roku 1990 setkával jen nahodile. Podrobněji jsem se s jeho skladbami setkával až po roce 1990, kdy jsem již jako sbormistr a dirigent v podstatě nepracoval. Jeho skladby jsem však používal hojně při své práci na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a posluchači, kteří vedli nějaké sbory, je zařazovali do programů. Tehdy jsem pracoval v různých sborových akcích, soutěží apod., kde jsem s díly A. Tučapského velmi často setkával. Tehdy jsme se -myslím oboustranně spontánně - i osobně spřátelili.

            Kompoziční techniku A. Tučapského hodnotím velmi kladně, hlavně z těchto důvodů: jeho invence je vokální. Myslím tím, že na jeho „nápadech“ vedení hlasů, polyfonii i harmonickému součtu je znát, že skladatel „vyrostl“ v prostředí pěveckého sboru, ať již jako zpěvák nebo sbormistr. Vychází z přirozených daností lidského hlasu, jeho poloh, barevných odstínů i přirozených dynamických stupňů. Nejsou v nich „instrumentalismy“, které snad se dobře hrají i znějí na klavíru, ale obtížně se zpívají a často ve sborovém zvuku ani dobře neznějí. „Duch“ skladeb je česko - moravský. Tento termín, ať není chápán zeměpisně, tím méně nějak politicky. Po mém soudu, se totiž v první polovině 20. století ustálil mrtvý kompoziční styl, jehož otci jsou ve sborové tvorbě nepochybně A. Dvořák a L. Janáček. Jejich vlivy nejsou v nějakém protikladu, ale jaksi srostly v jeden sloh - prostě ten můj termín „česko-moravský“.

            Antonín Tučapský píše tímto způsobem, tedy řekněme tradicionalisticky, ale ne konzervativně. Hlavně v jeho harmonii najdeme místa, která nepochybně patří do druhé poloviny 20. století, ale nejsou výsledkem experimentů nebo pouhých racionálních konstrukcí. Z těchto důvodů jsou jeho skladby dobře zpívatelné, i když většinou předpokládají sbory po stránce technického vybavení i výrazových schopností spíše „od středu výše“. Záleží ovšem, nejen na pouhé kvalitě sboru, ale i na kvalitě dirigenta. Ale i v tom, slušně vzdělanému sbormistru - amatéru, nemluvě o profesionálu - by neměly dělat jeho skladby potíže - ať v metodice nácviku nebo interpretace. Rád bych ještě poznamenal, že je mi sympatický i námětový - textový - obsah jeho skladeb. Myslím si, že i v tomto směru vychází z dobrých „česko - moravských“ tradic. Je tu samozřejmě inspirace lidovou písní, ale těší mne, že volí i náboženské texty. Jeho skladby s touto tématikou se vymykají běžné produkci a přitom splňují kriteria, aby mohly být použity koncertně i v liturgii. A opět: jejich sloh je přirozený a upřímný.[3]

            Mgr. Radek Dočkal

            „S pracemi A. Tučapského jsem se setkal na počátku 90. let. Sám jsem interpretoval tenkrát jeho cyklus Five lenten motets. Od té doby se věnuji jeho skladbám pravidelně, tedy vokální tvorbě. Kompoziční technika skladatele je zcela tradiční a lze konstatovat, že již při prvním pohledu na partituru je zcela zjevný autorův hudební rukopis. Rozsah hlasů nepřekračuje meze běžné interpretace, soprány neunavuje zbytečně nejvyšší polohou, stejně tak basy v krajní spodní poloze. V partiturách se projevuje jeho znalost možností lidského hlasu a zkušenost s dobře znělými polohami akordů. V basových partech je občas znát předpoklad většího rozsahu pedálových hlasů, na něž byl zvyklý z PSMU, které ovšem jsou dnes vzácností. Z moderních technik užívá vcelku často glissando a někdy také parlando či bisbigliare. Harmonicky se jedná o klasickou harmonii včetně nonových akordů a chromatických postupů. Často skladby probíhají sylabicky a v dlouhých arytmických plochách. Tučapského díla mívají hudební formu velkou písňovou či volnou.

            V tvrobě Tučapského, která akcentuje především vokální obor, lze nalézt tituly vhodné pro nejrůznější vokální obsazení a dobře si vyberou i pěvci s kvalitativně odlišnými nároky. Pestrost výběru dále rozšiřuje textová předloha a zaměření, rovnou měrou se nabízí opusy s texty českými i latinskými. Dle mé zkušenosti znějí díla na latinské texty lépe. Tučapského skladby zpívají tělesa nejrůznější úrovně. Jelikož autor zpěvu rozumí, zpívají se jednotlivé party velmi příjemně a zvuková výslednice celé partitury zní homogenně a příznivě i z hlediska témbru.

             Z hlediska sbormistra se nejdená o značné nároky na interpretaci. Při práci s amatérským tělesem je jako u všech ostatních skladeb nutno nejprve dobře naučit zpěváky intonační a rytmickou strukturu, vyrovnat vokály, vypracovat větší intervalové skoky, u opusů s českými texty někdy zlobí souhlásky, dále pracovat na jednotlivých frázích, dynamice. Autor již ve svém zápisu zcela jasně uvádí své výrazové požadavky, takže dirigenta zřetelně naviguje k výsledné interpretaci.“[4]

            Miroslav Košler

            „Dnes, s mnohaletým odstupem času, dělím Tučapského tvorbu na dvě, pro mne výrazně odlišné epochy. Prvá, od roku 1975 je poznamenána tím, že za pobytu ve své vlasti tvořil často pro konkrétní sborová tělesa, což ho v jistém ohledu omezovalo. Řídil se interpretačními možnostmi adresátů - jejich dostupným hlasovým rozsahem, intonační způsobilostí, obsazením i kvalitou hlasových skupin apod. Pobyt v Anglii ho (nejenom) v tomto ohledu osvobodil a jeho okruh se rozšířil do té doby omezenými možnostmi tvorby i do oblasti námětů a textů duchovních. V té době se i zřetelně mění umělcovo veřejné sbormistrovské poslání na intimní úděl skladatele. Do tohoto období spadají i Tučapského nejvyzrálejší a bezesporu nejúchvatnější, ale také interpretačně náročnější sborové skladby - oratoria, kantáty a mše.

            Tučapského kompoziční postupy nesou na první pohled viditelné stopy dlouholetého zkušeného a vynikajícího sbormistra. Je to především dostupnost rozsahu, logické (melodické) vedení středních hlasů, relativně snadná zapamatovatelnost. Jak se zkušený sbormistr - skladatel vyrovná s místy, kde by instrumentace přehlušila sbor? Nechá prostě sbor osamocený, a cappella, aniž by utrpěla dramatická výpověď, linie, či gradace. Naopak - nahlédni např. do partitury „Mary Magdalene“! Kromě toho je tu většinou i skladatelem osobně vyslovený záměr a touha, proč byla ta která skladba napsána, jaké je její duchovní poslání a smysl. „…Postní moteta? Chtěl bych si to jednou, až se zase sejdeme, zazpívat s maminkou a tatínkem. Možná proto jsem to napsal tak snadné…“

            Není se proto co divit, že Tučapského partitury jsou pro sborová tělesa přitažlivé a nechybí v archivu žádného z nich.“ [5]

            Doc. PaedDr. Pavel Režný, Ph.D.

            „Poprvé jsem se setkal s úpravami lidových písní A. Tučapského, které napsal pro Jaromíra Richtera a jeho Ostravský dětský sbor. Nejznámější z nich Ej, ráno, ráno najdeme např. i v učebnici pro SPgŠ Zpíváme ve sboru, kterou sestavil Milan Uherek. Potom, co jsem v roce 1989 nastoupil po J. Richterovi jako sbormistr komorního sboru Duha Ostrava, jsem poznal i jiné skladby A. Tučapského. S další oblastí kompoziční činosti A. Tučapského jsem se pak setkal jako člen PSMU, v němž se prolíná Tučapského činnost dirigentská i skladatelská. S první oblastí jsem se pak poměrně detailně seznámil při své práci o interpretaci mužských sborů Leoše Janáčka (Tučapský nejen natočil Janáčkovy mužské sbory, ale je současně autorem části stěžejní literatury o této problematice), a při osobním setkání, které se odehrálo v Brně. PSMU účinkovalo na Masarykově Univerzitě při předávání čestného doktorátu MU A. Tučapskému a on sám řídil provedení Nešverovy Moravěnky. V PSMU tradice A. Tučapského stále žije, ať jsou to jeho úpravy (např. Dvořákových Biblických písní) nebo původní autorské skladby. Největší část v rámci mé sbormistrovské praxe patří jeho skladbám pro smíšený sbor. První skladbu (Eli, eli) jsem nastudoval v roce 1995.

            Domnívám se, že adekvátní hodnocení v tomto směru může podat pouze zkušený skladatel. Z mého pohledu sbormistra se jedná o srozumitelný a vytříbný skladatelský projev obsahující pro A. Tučapského typické a jedinečné harmonické postupy a vedení hlasů, na nichž je vidět obrovská praktická zkušenost autora, ať už se jedná o rozsahové možnosti jednotlivých hlasů, či využití konkrétního témbru v různých souzvucích nebo polyfonní sazbě.

            Skladby A. Tučapského nevypadají prvoplánově jako interpretačně velmi náročné, ale zejména jeho kompozice z oblasti duchovní hudby vyžadují pro své adekvátní provedení jistý požitek, muzikantkou a životní zkušenost ze strany sbormistra i zpěváků samotných. Ta hudba obsahuje zvláštní kouzlo, ke kterému se musíte propracovat. Je třeba ji nejdříve trošku zažít, „dostat pod kůži“. Teprve potom lze dospět k tomu, aby na straně interpretů i posluchačů rezonoval při provádění děl A. Tučapského hluboký umělecký zážitek.“[6]           

            PhDr. Antonín Jíša

            „S osobou Antonína Tučapského jsem se poprvé setkal někdy v 60. letech minulého století, když dirigoval PSMU na koncertu v Rousínově. 3. března 1988 mu Josef Špidla, jménem Vyškovského smíšeného sboru, jehož jsem byl sbormistrem a zakladatelem, blahopřál k jeho šedesátinám. V tu dobu jsme zpívali některé jednodušší úpravy lidových písní. Požádali jsme jej o další skladby, neboť v této době u nás nebyly publikovány. Na jaře 1989 jsem se rozhodl pro uspořádání celovečerního autorského koncertu z komorní a sborové tvorby našeho význačného rodáka a nyní již světově uznávaného skladatele. Koncert se měl konat ve Vyškově. Bohužel k tomu nedošlo, proto se zaslaným notovým materiálem jsem odjel do Opavy, kde jsem nastoupil do funkce sbormistra opery Slezského divadla. Zdejší LŠU se s velkou ochotou a obětavostí pustila do nastudování instrumentální části a několik sborů přislíbilo účast ve sborové části, včetně PSMU. Tak jsem poznal malý rozsah jeho prací.

            Na otázku kompoziční techniky odpovídá autor sám: „Během své skladatelské práce jsem prošel různými skladatelskými peripetiemi a poznal moderní skladatelské techniky 20. stol. Zjistil jsem, že to taky umím, ale to nejsem já. Zůstal jsem u tradiční klasické kompoziční techniky. Dobrý skladatel dokáže s minimálními prostředky dosáhnout maxima.“ Antonín Tučapský, dodávám, tím dobrým skladatelem je.

            Skladby Antonína Tučapského, a těch je přes 600 opusových čísel, jsou zajímavé svojí pestrostí a žánrovou nápaditostí, od jednoduchých úprav lidových písní, přes pestrou skladbu komorní a sborovou, až po velká díla kantátová a operní. Já si nesmírně cením toho, že jsem skromným příspěvkem mohl pomoci k popularizaci našeho Vyškováka.

            Sborová díla po stránce interpretační náročnosti jsou velmi rozdílná. Od jednoduchých úprav lidových písní pro dětský sbor, přes nenáročné úpravy pro smíšený sbor, až po náročná díla sborová a kantátová. Každé těleso si může vybrat dílo, na něž technicky stačí. V každém případě jsou, zejména sborová díla, interpretačně velmi vděčná.“[7]