Slavná éra v čele Pěveckého sdružení moravských učitelů (1964-1973)

        Antonín Tučapský a PSMU

            PSMU poprvé Tučapský poznal pravděpodobně v roce 1940, kdy se jako žák měšťanské školy v Dědicích účastnil koncertu ve Vyškově. Se Šoupalem se poprvé setkal coby student brněnské univerzity v roce 1949 a zároveň se stal členem sboru. „Měl jsem pěkný tenorový hlas, rád jsem zpíval a to bylo pro mne orzhodující - tam se zpívalo a to byla pro mne ta nejlepší škola sborového zpěvu. Kdo se chce věnovat sborovému dirigování, měl by sám zpívat v dobrém sboru. Tento názor zastávali i jiní odborníci, např. J. Veselka, M. Doležil aj. To asi platí i o dirigování orchestru. Mnozí známí dirigenti začínali jako členové orchestru. To platí ještě ve větší míře o sbormistrování.“[1] Od 10. prosince 1949 působil jako hospitant. „I v PSMU jsem se postupně dostal k dirigování. Nevím proč, sám jsem se do toho nijak netlačil. Mám prostě muziku v sobě - a ta si najde svou cestu ven. Jan Šoupal v pozdější době byl dost nemocný a já jsem za něj často zkoušel i dirigoval na koncertech. To byla ta nejlepší škola, jakou jsem mohl mít.“[2] Před své kolegy, členy sboru, se poprvé jako dirigent postavil 29. září 1962 na koncertě ve Vyškově.  22. února 1964 poprvé řídil samostatně koncert v Gottwaldově za Šoupala, který náhle onemocněl. Poslední vystoupení Šoupalovo bylo 15. listopadu 1964 v Lipníku nad Bečvou.

     Antonín Tučapský k tomuto koncertu řekl: „Po koncertě v Lipníku nad Bečvou 15. listopadu 1964 mne pan dirigent vzal pod paži a pomalu jsme sestupovali s pódia. Bylo to nečekané gesto, ale Šoupal se potřeboval o někoho opřít, byl velmi slabý a unavený. Nebo mělo snad toto gesto znamenat něco jiného? Nebylo to tušení toho, co se bojíme nahlas vyslovovat? Chvilku jsme postáli, on zavěšen do mé paže a pak mne tichým hlasem požádal: „Pane kolego, pozměňte trochu program, já bych chtěl na příštím koncertě dirigovat Novákovu Vánoční ukolébavku.“

    Program jsem samozřejmě pozměnil. Příští koncert byl za čtrnáct dnů v Českém Těšíně. Mezitím Jan Šoupal zemřel. Tiše skonal ve vítkovické nemocnici a ještě před smrtí si v duchu něco zpíval a k tomu si ukazováčkem pravé ruky dirigoval. Koncert jsem dirigoval sám a jen já vím, co jsem při Vánoční ukolébavce prožíval! Kdykoliv se mi vybaví krásné Nerudovy verše: „Té cesty lidstva ku spasení, té ještě dlouho konce není“, vzpomenu si na naše poslední setkání… „.“[3]

     Po jeho smrti Tučapský převzal funkci dirigenta. „Když jsem se po Šoupalově smrti stal dirigentem PSMU, usiloval jsem hodně o uvádění novější sborové tvorby. A tak jsem trochu omladil repertoár o některé skladby jiných skladatelů. Šoupal stále zůstával u našich klasiků P. Křížkovského, J. B. Foerstera aj. Já jsem chtěl repertoár trochu omladit. Uved jsem např. opomíjeného skladatele L. Vycpálka, K. Slavického, J. Seidela, jehož monumentální cyklus Polnice slávy byla umělecká událost. Také jsem hodně hledal vhodné skladby známých evropských skladatelů a uvedl skladby např. B. Brittena, C. Orffa, Z. Kodályho, D. Šostakoviče. Samozřejmě, jádro repertoáru bylo stála v české sborové skladbě.“[4] V roce 1968 na prázdninovém soustředění v Olomouci se PSMU dozvědělo, že naše republika je okupována vojsky Varšavské smlouvy. Zkoušky byly přerušeny a členové se rozjeli ke svým rodinám. Na koncertě v Ostravě 15. listopadu 1969 bylo připomenuto 5. výročí úmrtí prof. Jana Šoupala, který byl in memoriam jmenován čestným dirigentem PSMU. Své působení v PSMU musel Tučapský z politických důvodů ukončit 5. března 1973. Před toto těleso mu bylo umožněno se opětovně postavit až po dlouhých sedmnácti letech odmlky, v březnu 1990 v Opavě, několik měsíců po Sametové revoluci.

            Jako sbormistr se setkal A. Tučapský s PSMU při udělení čestného doktorátu v Brně v roce 1996 a poslední sbormistrovské vystoupení se uskutečnilo v Jihlavě v roce 2007 na Festivalu sborové tvorby, kde provedl svoji kantátu Jubilate, laudate v provedení tří sborů z Prahy, Brna a Jihlavy.

        Přínos Tučapského pro sbor

             Za svého působení se snažil vést PSMU od úprav lidových písní k moderní vokální tvorbě. „Repertoár Moravských učitelů se mi zdál až příliš tradiční a já ho chtěl oživit. Jako ideální mi z tohoto pohledu připadla skladba Václava Kučery Modrá planeta. Byla více méně atonální a využívala všelijakých efektů a glissando, což bylo v PSMU něco zcela nového. Kromě toho jsem měl už delší dobu zálusk na monumentální šestidílný cyklus Jana Seidela Polnice slávy na text Františka Halase. Za Šoupala se z něho dělaly jen dvě části a Jan Seidel měl samozřejmě velký zájem slyšet svoje dílo celé. Když jsem převzal funkci sbormistra, napadlo mě, že to je přesně ono. Ovšem cyklus kladl značné nároky na zpěváky. Představte si více než šedesátiminutovou skladbu a cappella. Někteří protestovali, že budou za půl hodiny bez hlasu. Po dvou, třech letech postupného nácviku se nám přece jen podařilo cyklus zvládnout. Byla to mimochodem poslední skladba, v níž jsem Moravské učitele dirigoval.“[5] Minimálně třetinu koncertů tvořily každý rok novinky. O Seidelově Polnici slávy Tučapský také řekl: „ Představte si hodinu zpěvu. Je to velmi náročné. A po té hodině do toho vpadnou varhany. Představte si, hodinu zpívat a udržet se v tónině.“[6] Také nacvičoval dvojsbor Lidice od Klementa Slavického. „Můj předchůdce to začal a po dvou stranách ukončil, že to dělat nebude. Nevím proč.“[7] S Ostravskou filharmonií nastudovali Stravinského Oidipus Rex. Na řadu přišel i sbor z cyklu deseti sborů od Dimitrije Šostakoviče.[8] „ Bylo to trošku politické, na říjnovou revoluci, už ani nevím, jak se to jmenovalo. Zpívali jsme to rusky, byla to jakási „úlitba bohům“, byli jsme pod tlakem režimu.“[9] Také uvedli čtvrthodinový cyklus Carla Orffa. Jsou to tři části a cappella a musí se udržet v tónině. „Moravští učitelé to dodnes zpívají. Já jsem to objevil, to nikdo neznal. Já jsem těm skladatelům osobně psal.“[10]

„…odborná kritika vyzvedávala jeho dirigentské výkony, které se vyznačovaly slohovou kázní a vytříbeností. Bylo oceňováno nastudování a provedení sborových novinek českých soudobých skladatelů. Také nastudoval kantátu Igora Stravinského Oidipus Rex a náročné dílo Polnice slávy Jana Seidla. Oprávněně lze říci, že sbormistr Tučapský otevřel novou epochu v dramaturgii PSMU.“[11]

         Statistika produkcí s PSMU

            Z počátku se podílel na menším počtu koncertů, ale po převzetí zodpovědnosti za sbor řídil v průměru 35 koncertů za rok. Od 7. prosince 1962, kdy poprvé spoluúčinkoval se Šoupalem na koncertě, až do konce své působnosti, to je 5. března 1973, absolvovalo PSMU 296 koncertů. Z toho pouhých 13 řídil, nebo se na nich podílel O. Halma, který se stal zástupcem a poté nástupcem Tučapského. Z celkového počtu bylo 81 výchovných koncertů, 7 zahraničních zájezdů, na kterých se konalo celkem 35 koncertů. Kormě roku 1970 byli každý rok na nějakém zahraničním turné, v roce 1967 dokonce na dvou (1965 Rakousko, 1966 Velká Británie, 1967 NDR a Velká Británie, 1968 Polsko, 1969 NSR, 1971 SSSR). Účastnil se 29 natáčení pro rozhlas v Ostravě[12], Olomouci a Praze a třikrát účinkovali na mezinárodním festivalu Pražské jaro (13. květen 1967, 2. červen 1968, 14. květen 1972). Účastnili se i dalších společenských aktivit. Účinkovali na Týdnu tvroby současných skladatelů v Praze (20. únor 1965), při příležitosti 20. výročí osvobození a k MDŽ v Radvanicích (6. březen 1965) a Přerově (7. březen 1965), při příležitosti odhalení pamětní desky prof. Ferdinanda Vacha v Brně spolu s Vachovým sborem moravských učitelek (6. března 1966), na „Bučovickém jaru“ (18. březen 1966). První koncert v Havířově byl zároveň ke Dni učitelů (1. duben 1966). Účinkovali na Karlovarském podzimu (7. říjen 1966) a v Ostravě při předávání Cen kraje (13. listopad 1966). V roce 1967 se účastnili pěveckého festivalu u příležitosti 900. výročí založení Wartburgu (14. květen) a 2. června při příležitosti 700. výročí založení Ostravy. Vystoupili i na Uhersko-Brodských dnech J. A. Komenského (5. července 1967 a 1. července 1970) a na koncertě ke 100. výročí narození Petra Bezruče v Brně. V roce 1968 účinkovali při odhalení pomníku Palackému (14. září) a Hodslavicích. Účastnili se i koncertu ke světovému výročí J. A. Komenského v Třinci (20. března 1971). Jejich vystoupení vysílala televize ve Velké Británii (1967) i v SSSR (1971). Třikrát natáčeli na gramofonovou desku[13] (10. - 11. červen 1966 Praha, 29. - 30. květen 1969 Kroměříž, 14. květen 1972 Praha). Účastnili se festivalu v Intertee ve Velké Británii (1966), kde získali druhé místo, a festivalu vokální tvorby v Jihlavě (1967). Spoluúčinkovali s Vachovým sborem moravských učitelek či s Pěveckým sdružením pražských učitelů.

        Tvorba věnovaná PSMU

            Pro PSMU upravil dva sbory a dalších osm zkomponoval: Rodná země, Tři písně pro mužský sbor (Okolo Těšína, Naša Kača plače, Sadaj, slniečko horúce), Válka, Dybych byla vtáčkem, Sanctus z Missa quinis vocibus super Dolorosi Martyr od Kryštofa Haranta z Polžic, Dvořákovy biblické písně, Za Lidice, Komenský, Píseň o domově, Běží voda, běží.