Školní léta (1935-1943)

Obecná škola (1935 - 1939)

            Své první školní roky prožil v obecné škole v Opatovicích. „Na svoje první učitele vzpomínám rád. První z nich byl pan řídící Viktor Halada. Byl přísný, ale měl asi rád hudbu. V hodinách zpěvu procházel mezi lavicemi a přitom stále hrál na housle. Jeho syn, rovněž Viktor (o pár let starší než já), mne vlastně podnítil ke komponování. Právě jeho skladebné pokusy mne přivedly k tomu, že jsem se také pokoušel vymýšlet a zapisovat jakési nápady.“[1] V roce 1937 postavili jeho rodiče dům na opačném konci vsi, čp. 139, a tak prožil malý Antonín své první stěhování, kterých ostatně v pozdějším životě nebylo málo. Zde bydlel až do svých třinácti let.

 Měšťanská škola (1939 - 1943)

            V roce 1939 nastoupil do měšťanské školy v Dědicích, kterou navštěvoval až do roku 1941. Prvního hudebního vzdělání se mu dostalo v hodinách houslí a o rok později i klarinetu u Jana Dvořáka v Dědicích. V roce 1941 byla celá obec a ještě několik dalších vesnic na Drahanské Vysočině nuceně evakuována. Bylo to za války a Němci v celé oblasti zřizovali velký vojenský výcvikový tábor. Rodiče se přestěhovali do Medlovic na Hané - (Po válce se do Opatovic vrátili, ale po několika letech se přestěhovali do Vyškova, kde žili až do smrti. Dva roky v domě bydlela Tučapského sestra Anna, poté byl dům prodán). Po přestěhování z Opatovic do Medlovic dokončil Antonín měšťanskou školu v Ivanovicích na Hané.

            V roce 1942 měl hrát na klarinet na výročním koncertě žáků Selanku od Z. Fibicha. Neměl ho kdo doprovázet, až nakonec jeho učitel klarinetu sehnal svého bývalého žáka Jaroslava Rozsívala. Ten později, po oddělení Slovenské republiky, vzpomínal na Tučapského jako sbormistra PSMU. Na malého Toníka, kterého doprovázel, si už nepamatoval[2]. V Medlovicích hrál Tučapský v dechové kapele, kterou dirigoval Pavel Kotyza. Šlo o příležitostné hraní na pohřbech a svatbách. Přesto velmi vítané. Byly to první malé výdělky. Ve Vyškově chodil na klavír, housle a klarinet k Františku Sypěnovi.

            Ve dvacátých letech založili Jan a Bohumír Štědroňovi ve Vyškově symfonický orchestr, do něhož Antonína přivedl jeho strýc Jan Šírek. Tento krok pravděpodobně konzultoval s učitelem Františkem Sypěnou. Ve Vyškově fungovaly v té době dva pěvecké sbory. Mužský pod vedením Jana Šoupala a ženský sbor. Díky nim měl Tučapský příležitost se seznámit s Janem Šoupalem a i s díly, jakými jsou Rusalka, Hubička, Česká píseň a další. V roce 1943 odešel z Vyškovska. Na období pobytu na Vyškovsku vzpomíná v několika novinových článcích:

„… V tíživé protektorátní době jsem s rodiči bydlel v Medlovicích a denně jsem docházel do měšťanky v Ivanovicích na Hané. První půlrok 1943 byl mým učitelem češtiny Karel Dvořáček. S velkým zájmem jsem poslouchal jeho výklady a doslova jsem hltal každé jeho slovo. Věděl jsem, že je „Spisovatel“ s velkým S, několik jeho knih vyšlo tiskem a za svůj rozsáhlý román Pole kráčí do hor mu byla udělena národní cena. To vše ještě zvyšovalo můj obdiv k panu učiteli. Po několika týdnech Karel Dvořáček nepřišel do školy a někdo za něj suploval. Za dva, tři týdny se Dvořáček vrátil, a za pár týdnů se zase nedostavil. Neznal jsem důvody těchto absencí, až po válce jsem se dozvěděl, že byl odváděn k přísným výslechům na gestapo. Údajně pro svoji „podvratnou“ činnost. Přes svoje nesmírné pracovní vytížení si nacházel čas na pobesedování s prostými lidmi, se svými sousedy nejen v Ivanovicích, ale i v okolních vesnicích. Dokonce si našel čas i pro mne! Radostí a překvapením jsem se celý rozechvěl, když mne jednou pozval k sobě na návštěvu do své vilky na okraji Ivanovic u cesty do Drysic. Cítil jsem se pozváním nesmírně poctěn a ve stanovený den jsem se k němu dostavil. Dvořáček mne uvedl do své pracovny. Byla doslova přecpána knihami. U okna byl jeho pracovní stůl, doslova zavalen papíry a v rohu pokoje stálo pianino. Chvilku jsme si povídali, lépe řečeno on se mne vyptával na různé věci a já jsem odpovídal. O čem jsme mluvili, to už nevím, jen si pamatuji, že moje počáteční tréma a rozechvění rychle vyprchalo a vytvořila se velmi přátelská nálada. Rozhodně jsem si nepřipadal jako žáček, který před svým učitelem odhaluje svoje neznalosti. Po chvíli přátelského rozhovoru mne vyzval: „Pojď, zahrajeme si.“ Dal mi do ruky housle a sám zasedl ke klavíru. Na pultě přede mnou byly nějaké noty (asi předem připraveny). Obrátil se ke mně od klavíru a zeptal se: „Znáš to?“ Prohlížel jsem si noty a pak jsem se upřímně přiznal: „Neznám.“ Opravdu nevím, co to bylo, ale dobře si pamatuji, že to bylo v tónině D-dur, v šestiosminovém taktu, a že to bylo velmi obtížné. Začali jsme hrát, držel jsem se statečně a Dvořáček mne doprovázel. Po chvíli přerušil naše muzicírování a jen tak prohodil: „Hm, no tak jo,“ nebo podobně. Pak jsme si povídali dál. V jeho výkladech padala jména jako Beethoven, Mozart, Janáček a já jsem dychtivě poslouchal. Potom mi ze své knihovny vybral několik knih, abych si v nich přes prázdniny četl. Až si je přečtu, mám mu je přinést zpět, prý to nespěchá…

 …Na konci prázdnin jsem se ke Dvořáčkovi znovu vypravil s přečtenými knihami a moc jsem se těšil na naše setkání. Přišla mi otevřít jeho paní a sdělila mi, že Karel není doma, že neví, kdy se vrátí. Byl jsem pochopitelně velmi zklamán, ale poznal jsem, že šlo o něco velmi vážného. Tehdy byl Karel Dvořáček znovu odveden gestapem a poslán do koncentračního tábora. Potom už jsem se s ním osobně nikdy nesetkal. Byl jsem však s ním v jakémsi duchovním spojení prostřednictvím jeho knih. Rád bych si některou z nich znovu přečetl, zvláště jeho dvoudílný román Advent Jakuba Kříže a Hle, čas příjemný. Děj tohoto eposu se odehrává převážně v Ivanovicích, ty jsou zde jmenovány Vanovice. V koncentračním táboře za nelidských podmínek psal Dvořáček svoji poslední knihu Živ buď, neumírej! Psal ji tajně, prý na kousky toaletního papíru, který mu opatřovali jeho spoluvězni a který před dozorci ukrýval ve slamníku. Karel Dvořáček je především prozaik, ale zanechal po sobě i nějaké básně. Jedna z nich se jmenuje Advent a byla rovněž napsána v koncentračním táboře. Tuto báseň jsem později jako student zhudebnil. Nevím, kde se nachází její partitura, jestli ještě vůbec existuje, ale snad je uložena někde mezi mými papíry a rukopisy…

…Ještě dodávám: Byl to velmi vzdělaný hudebník. Pochopitelně v té době hudbu prakticky nepěstoval, na to už mu nezbýval čas. Již tehdy se proslýchalo, že se chystá napsat román o Leoši Janáčkovi a už si k tomu shromažďoval i materiál. Škoda,

že k tomuto velkolepému záměru nedošlo. Dvořáčkův pronikavý pohled do lidské psychiky by nám odhalil ledacos zajímavého na tomto velkém skladateli…“[3]

„…My dříve narození se dobře pamatujeme na pana učitele Božetěcha Bílka, rodáka z Metylovic pod Ondřejníkem, na mladého nadšeného muzikanta, upřímného vlastence a zaníceného kantora. Po záboru Těšínska se Božetěch dostal do Ivanovic na Hané, kde prožil válečná léta. V každém ze svých působišť založil pěvecký sbor a hned všechno kolem něho hrálo a zpívalo, nejinak tomu bylo i v Ivanovicích. Navštěvoval jsem ivanovickou měšťanku jen něco přes dva roky. Kdo mě učil rýsování, přírodopis, či fyziku si už nepamatuji, ale z hodin zpěvu s Božetěchem Bílkem mi utkvělo v paměti hodně detailů. V jeho hodinách jsem poznal některé Dvořákovy dvojzpěvy (samozřejmě prakticky-zpíval jsem ještě chlapeckým hlasem), Smetanovy Vlaštovičky a Západ slunce a k tomu spoustu lidových písní. Božetěch Bílek v krátké době vytvořil v Ivanovicích na Hané také smíšený sbor a z muzikantů širokého okolí dal dohromady i symfonický orchestr. Já jsem v něm rovněž zasedl, hrál jsem druhé housle a byl jsem nejmladším členem tohoto orchestru. Božetěch s celým aparátem uskutečnil na jaře 1943 slavnostní koncert v Besedním domě. Jeho starší bratr Vítězslav Bílek se podobným řízením osudu dostal také na Vyškovsko, působil v Bučovicích, kde rozvíjel podobnou kulturní a hudební činnost, mj. byl tam sbormistrem pěveckého sboru Hvězda. Na koncertě v Ivanovicích účinkovala tělesa obou měst společně a výsledek byl ohromující. Bylo to něco více než koncert: byla to velká společenská událost a národní manifestace. Pamatuji se na některá čísla programu: Polonéza Es-dur a dva Slovanské tance A. Dvořáka, směs lidových písní pro sbor a orchestr „Od kolébky k oltáři“ a program vrcholil Smetanovou Českou písní. Seděl jsem za pultem druhých houslí jako přikován: ohromen silou hudby a atmosférou celého večera. Závažnost koncertu ještě zvýšil projev spisovatele Karla Dvořáčka, který dával velký důraz na slova „národ“, „zimní mrákoty“, „jarní probuzení“ a ukončil svůj úvodní projev touto výzvou: „Nechť prší stříbrné perly tónů na vás na všechny jako vlahý, léčivý déšť máje a každého proměňují, abyste, až se zvednete ze svých míst, obrátili mysl k věcem všedním, uzdraveni a posíleni slavným vzkříšením, nesli uměleckou pravdu našich velkých mistrů do svých domovů, tak čistých a tak překrásných, jako lidské srdce a duše v šťastném okamžiku druhého narození, jako je náš rodný kraj uprostřed rozkvetlého máje“. O týden později se celý koncert opakoval v Bučovicích se stejným vlasteneckým nadšením a účinkem. Několik dní nato byl Vítězslav Bílek gestapem odvlečen do koncentračního tábora, odkud se už nevrátil. Karla Dvořáčka stihl stejný tragický osud. Nevím, jak se dnes zpívá v Ivanovicích a Bučovicích (zpívá-li se vůbec), ale to, co se tam odehrávalo ve válečných letech (a co jsem v té době ani moc plně nechápal), mělo punc neopakovatelné jedinečnosti…“[4]

„…Bylo to na jaře 1942, byl jsem školák a vyrůstal jsem na malé vesnici na Hané. Dojížděl jsem „do houslí“ (dá se to tak říct i napsat – tak to také s humorem používal Karel Poláček) a „do klarinetu“ (je to dobře, ale je to nezvyklé, tak se to nedá ani říct, tím méně napsat). Proto začnu jinak: dojížděl jsem do hodin houslí a klarinetu (brzy potom i klavíru) do Vyškova a nikdy jsem se po skončení hodiny neopomenul zastavit před výkladní skříní knihkupectví, kde bylo i malé hudební oddělení. Jednou jsem si tam z utajených peněz koupil knihu „Svět orchestru“, autorem byl Mirko Očadlík. Dychtivě jsem v ní četl a znenáhla se mi otvíral neznámý záhadný svět. Poprvé jsem se setkával se jmény Gluck, Beethoven, Schumann, Bruckner, dychtivě jsem hltal mýtická slova jako fuga, symfonie, ouvertura, četl jsem o jakýchsi expozicích, inverzích, reprízách…

…Neporozuměl jsem ničemu, ale to mne vůbec neodradilo od další četby, právě naopak. O několik týdnů později jsem se znovu zakoukal do výkladní skříně a můj zrak spočinul na nové knížce:Mirko Očadlík – K. B. Jirák. Vůbec jsem neměl tušení, o koho jde, ale po krátké úvaze jsem došel k pevnému závěru: když to napsal pan Očadlík, tak to musí být o hudbě a knihu jsem si bez váhání koupil. A zase jsem se dychtivě začetl a setkával se s názvy a jmény ještě podivnějšími. A tak dříve, než jsem ještě něco věděl o Smetanovi a Dvořákovi, znal jsem různé podrobnosti ze života moderního skladatele a všelijaké detaily ze současného českého hudebního prostředí. Mnohé věci jsem nechápal, ale co na mne nejvíce zapůsobilo, bylo poznání, že jde o člověka, který se obléká jako každý jiný občan, který pracuje, organizuje a chodí do zaměstnání jako jiní lidé. Lišil se jen tím, že psal hudbu, aneb řečeno profesionálně, komponoval. To mne fascinovalo a od té doby jsem si v knihkupectví ve Vyškově začal častěji kupovat notový papír, který jsem pokrýval prvními skladatelskými pokusy. Válka končila a o K. B. Jirákovi se téměř nemluvilo, nebo jen polohlasem z jakýchsi záhadných poznámek. Nevěděl jsem, o co jde, rozuměl jsem tomu pramálo, ale přiznám se, že jsem se o to ani moc nezajímal. Koncem čtyřicátých let se o Jirákovi přestalo vůbec mluvit, jen se šeptalo, že prý emigroval do Ameriky…“[5]