Velké změny (1968-1975)

        Beryl Musgrave

    Období po roce 1968 bylo pro Tučapského plné velkých životních změn.

    Beryl Musgrave pochází ze severní Anglie, yorkské hrabství. Prošla pěveckým školením učitelky Betty Middleton. Poté byla doporučena ke studiu na Akademii múzických umění v Praze. V roce 1968 došlo k osudovému setkání s Antonínem Tučapským, který seděl v porotě mezinárodního sborového festivalu v Middlesbrough. Darovala mu nějakou sborovou literaturu. Po invazi sovětských vojsk poslala Tučapskému dopis vyjadřující ohromení a sympatie k České republice. Ale než stačil adresát odpovědět, přihlásila se u něj nemoc, následovala operace a pohublý sbormistr, ještě v rekonvalescenci a přes lékařův zákaz, jel v čele svých Učitelů na dva tradiční vánoční koncerty ve Smetanově síni v Praze. Ve vrátnici Obecního domu našel dopis od Beryl, která přijela do Prahy vyřídit studijní záležitosti a na plakátech si přečetla jméno dirigenta Tučapského. V dopise sděluje, že jeho koncert navštíví. Den před koncertem měl Tučapský volno a rozhodl se poslechnout si nějakou operu. Postavil se do fronty na operu od Pucciniho Madama Butterfly u pokladny Stavovského divadla a pár kroků před ním stála Beryl.

    Beryl studovala AMU od roku 1969-1972 u Marie Budíkové - Jeremiášové[1] a během tohoto studia pracovala v rozhlase. Vedla korespondenci a četla zprávy do ciziny v angličtině. Po ukončení studií se přestěhovala do Ostravy, kde vyučovala na Pedagogickém institutu anglickou konverzaci. Po půl roce ji propustili. Nutili ji, aby se vzdala britského občanství a přijala československé. V červnu 1972 byla z dosud neznámých důvodů policejně vypovězena a musela opustit Československo do 48 hodin.

    Tučapský se rozvedl se svou první manželkou a poté předložil žádost o povolení k sňatku s Beryl ministerstvu vnitra v Praze. A kupodivu tam byla vyřízena kladně. Beryl opětovně přijela do Prahy a skrývala se před slídivými zraky policie až do termínu svatby. Antonín a Beryl byli oddáni na Staroměstské radnici v pátek 13. října 1972 mezi 11.30 – 12.00 hod. Po potvrzení sňatku britským Home Office už české úřady nemohly Beryl zamítnout žádost na povolení pobytu.

    Nějakou dobu ještě působila v rozhlase, ale i odtud musela odejít. Vedení rozhlasu vadilo, že může kdykoliv odjet do zahraničí. Když odmítla vzdát se britského občanství, propustili ji a začali se mstít i Tučapskému. Snad rok se bránil a nechtěl z institutu odejít. Radil se s advokátem, ale bylo mu doporučeno, aby to vzdal, protože i kdyby nakonec vyhrál, v Ostravě bude nadobro odepsaný.

    Pravý důvod perzekuce byl však zřejmý. Tučapského druhá manželka Beryl je Angličanka. Pamětníci mi asi dají za pravdu, že každý cizinec zpoza železné opony býval komunistickému režimu jaksepatří podezřelý. V době normalizace se Tučapský znelíbil předsedkyni odborového svazu školství soudružce H. Růžičkové, která měla ve své době neobyčejně pevné postavení a zastání na pověstném Stalinistickém UV KSČ v Praze. Argumentovala těmi nejabsurdnějšími záminkami, jako např. takovou banalitou, že na společném koncertě se sborem slovenských učitelů Tučapský odmítl dirigovat angažovanou píseň „My za mír“. A to nemohli, především specificky omezení ostravští stalinisté, přenést přes srdce. Toho pak rafinovaně zneužila odborářka H. Růžičková, že učitel ze socialistického Československa si může vybrat za partnera někoho např. z Velké Británie. Marně operoval Tučapský, že vychází při svém novém manželském svazku z proletářského internacionalismu, marně argumentoval s tvrzením (zcela vymyšleným, někteří však méně kovaní v dějinách MDH naletěli), že i Vladimír Iljič měl v exilu vážnou známost: jistou Betty Middletonovou. Jen úzký okruh známých věděl, že Betty Middleton byla učitelkou zpěvu jeho nové manželky Beryl. Jistým paradoxem je, že Beryl skutečně pochází z proletářské rodiny se značným sociálním cítěním.

    KV KSČ se dokonce dopustili takové věrolomnosti, že slíbili Tučapskému, že když odejde z Pedagogického institutu v Ostravě, nebude nic namítat, aby zůstal dirigentem PSMU. Jakmile komunisté dostali Tučapského tam, kam chtěli, bylo mu týmiž lidmi řečeno, že nemůže dál zastávat místo dirigenta PSMU, protože není zaměstnán ve školství. „V novém akademickém roce jsem najednou zjistil, že nemám na fakultě žádný úvazek. „Nejste žádoucí,“ oznámil mu na vysvětlenou děkan, jehož snad jediným vzděláním byl výuční list zámečníka. Nikdo Tučapskému neřekl, proč musí po čtrnácti letech z institutu odejít. „Nikdy jsem se do politiky nepletl.“ Brzy následoval i zákaz dirigovat Moravské učitele. Ti za něj intervenovali na krajské konferenci KSČ, ale tajemník Mamula prohlásil: „Když nemáte náhradu, tak se rozpadnete. Alespoň bude o jeden spolek méně.“[2] PSMU mělo před sebou koncert na Pražském jaru, který byl objednán Svazem českých skladatelů (SČS) v rámci Týdne soudobé hudby. SČS odmítlo, aby koncert řídil zastupující Oldřich Halma, který sbory nestudoval. Odvolání Tučapského by vážně ohrozilo koncert, rozhlasové natáčení, vysílání i finanční efekt[3], proto KV KSČ povolil Tučapskému poslední uměleckou práci v PSMU. 5. března 1973 ukončil Antonín Tučapský svou uměleckou činnost v Československu uvedením a natočením Polnice slávy od Jana Seidla.

         Změna oboru (1973 - 1975)

            Tučapský zkoušel uplatnit své schopnosti v Brně, ale v jeho kádrových materiálech stálo, že může přijmout jakékoli zaměstnání kromě oblasti kultury a školství. Totalitní soud potvrdil oprávněnost tohoto postupu, a protože tehdy existoval zákon o příživnictví a do vězení se mu nechtělo, musel začít uvažovat o práci v jiném oboru. Byl krátce zaměstnán u sbormistra Miroslava Košlera jako jeho zástupce, ale neměl kde bydlet. Naštěstí se objevil ředitel olomoucké stavební firmy, který mu nabídl místo pomocného skladníka v jejich pražské pobočce. Byl to Vojtěch Kamarád, který zpíval v olomouckém sboru Nešvera jako tenorista a o Tučapského situaci se dozvěděl od pana Onderky, který byl Tučapského dobrým přítelem. Jako pracovník ve stavebnictví by měl skladatel nárok na získání bytu. Rok bydlel v maringotce a poté dostal byt v Praze na Proseku. „Upozorňoval jsem ho, že stavařině nerozumím, ale on prohlásil, že když to mohla dělat ženská, která byla do té doby v domácnosti, zvládnu to i já. Něco jsem časem opravdu pochytil, škoda jen, že jsem nezískal alespoň základní stavařskou zručnost, protože mám v Londýně domek a občas by se mi hodila.“[4] Nastoupil 10. října 1973 jako materiálový referent a dva roky pracoval jako skladník při výstavbě sídliště v Hloubětíně.

    Zpočátku bral svoji situaci Antonín Tučapský s humorem. Když ale zjistil, že ho v kultuře už pomalu nikdo nezná a nikdo pro něj nehne prstem, začalo mu být krušno Psal dopisy ministru školství, kultury, prezidentu Gustavu Husákovi a snažil se mu vysvětlit situaci, že jde o omyl. Naivně žádal o audienci. Jan Seidl mu na to řekl: „Kdyby sis alespoň vzal cigánku, dostal bys za to Řád Práce, ale Angličanku…Nejprve si to urovnej se stranou (komunistickou) a pak si vem, koho chceš …“[5]

        Velká Británie

            Antonín Tučapský to snášel s optimismem, ale Beryl byla deprimovaná. Přišla s návrhem na přestěhování do Anglie. Tak začal shánět dokumenty pro vystěhování. Kolegové ho zrazovali. Argumentovali zlepšením situace, strašili ho, že v Anglii nesežene práci. V roce 1974 požádali manželé o vystěhovalecký pas. Podmínky pro jeho získání byly skloubeny v jednu velkou past. Dvanáct dokumentů, které museli k žádosti přiložit, mělo omezenou platnost čtyři týdny. V prvním kole ztroskotali. Napodruhé si již vypracovali časový harmonogram odpovídající lhůtám a pracovnímu tempu oněch dvanácti institucí. I toto druhé kolo se neobešlo bez problémů. Pro jeho úspěšné dokončení potřeboval mít Tučapský souhlas ministerstva obrany, protože sloužil na vojně. Úředníci na Ministerstvu obrany nikam nespěchali. Poslal tam Beryl a instruoval ji, ať mluví špatně česky. Šlo to ryze vojensky přes velitele stráže, pak v místnosti, kde popíjelo pět plukovníků. Když jim Beryl sdělila, o co jde, našli žádost odloženou na spodku a do druhého dne byla vyřízena. Na nádraží se s nimi přišel rozloučit jediný člověk. Sbormistr Pavel Kühn. Při přísné celní kontrole na hranicích však bylo shledáno, že chybí povolení k vývozu osobních dokladů čs. občana legálně opouštějícího stát. Zatímco Antonín Tučapský jednal s velitelem celnice, roztrhala jeho choť všechnu korespondenci s úřady na drobné kousíčky a nacpala je do koše. I když v rozporu s předpisy, ale s lidským pochopením propustil velitel celní kontroly oba exulanty i zavazadlo s dokumenty. Za hranicemi, uprostřed bavorských luk a strání, vyhodil Tučapský roztrhanou korespondenci z okna. Na britském velvyslanectví si zjistil, že ve Velké Británii má stejná práva jako Angličan s výjimkou účasti ve volbách.

         Začátky

            Asi dva týdny bydleli provizorně u příbuzných Beryl, kufry složené v garáži. Pak jim nakladatel Roberton doporučil byt, který patřil pianistovi Julianu Dowsonovi. Byl korepetitorem v opeře a propůjčil byt ve čtvrti Kilbern po dobu své nepřítomnosti. Když se vrátil, nechal jim ho a našel si jiné bydlení. Zpočátku byla živitelkou obou Beryl, která sehnala práci na úřadě. Antonín napsal žádosti spolu s doporučením jednoho klavíristy[6] asi na čtyřicet míst, kde se učila hudba, ale všechny odpovědi byly negativní. Pak odepsal přítel z Toronta, že by pro něj něco měl. Tučapský se zadlužil, koupil si letenku a v květnu 1975 se vypravil za moře. Z místa nakonec nebylo nic, ale byl představen nakladateli, který si poslechl jeho nahrávku[7] a slíbil, že něco vydá tiskem. Současně si u něj objednal vánoční sborový cyklus. Bylo to ohromné povzbuzení. Cyklus „The Time of Christemas“ byl poprvé uveden 2. prosince 1975 v Illinois State University v USA pod vedením dirigenta Julian Dawson, potom v Kanadě a Velké británii a později i u nás. Po návratu z Toronta psal Tučapský asi na 35 míst. Dostal pozvání na Royal Nothern College of Music v Manchesteru, kde ho rektor asi hodinu zpovídal a pak mu řekl, že tento rok ještě místo není, ale že za rok půjde kolegyně do důchodu, tak by mohl nastoupit.[8] Pár dní nato absolvoval pohovor na Trinity College of Music v Londýně, což je podobný typ hudební akademie. Rektor Mayers Foggin mu oznámil, že vzhledem k jeho zkušenostem pro něj nemá nic vhodného, jedině kdyby mu nevadilo učit hudební teorii osm až deset hodin týdně.“[9] Tučapský nabídku rád přijal.

Od ledna 1976 až do r. 1983 bydleli v centru Londýna 100 m od Oxford street. Bylo to v budově Royal society of musicals na Stratford Place 10, kde bydleli zadarmo s povinností domovníka. „Byli jsme v centru hudebních institucí (svaz hudebníků atd.) s povinností otevřít ráno hlavní dveře, večer projít budovu, zhasnout světla a zamknout. Nazývali jsme to titulem „královský dveřník“. Bydleli jsme pod střechou a denně jsme nachodili asi 750 schodů. Výhodou byl byt zdarma, nevýhodou povinnost stálé přítomnosti i o víkendech. Díky tomu jsme však našetřili peníze a v červenci 1983 koupili domek v okrajové čtvrti Londýna.“[10]